BLOG: Sen se splnil, jedeme domů

Zápisky hlavního pilota, Jana Smrčky, z prvního českého letu na Poháru Gordona Bennetta.

Jedeme domu a jsme fakt šťastný.

Během letu jsme zažili chvilky, které nebyly OK: kolem půlnoci z pátku na sobotu se ulomil konektor napájení protisrážkových světel, nějak jsme to zbastlili a letěli dál. Bylo to u letiště v Zurichu. Asi půl hodiny nato jsme potkali dopravní letadlo, které proletělo o asi 30 m nad námi a 150 m vedle a točilo směrem k nám. Druhé jsme potkali asi o hodinu později, ale to bylo podstatně dál.

Ráno jsme narazili na souvislou vrstvu mlhy v našem směru u Čáslavi, podařilo se nám naklesat a vyhnout se jí, pokračovat stejným směrem jsme považovali za riskantní. Ještě nás překvapila dlouhá vlna u Náchodu. Bylo to jak ve výtahu! Nejdříve kalup nahoru a pak dvakrát tolik dolů. Nečekali jsme, že by šlo vše hladce a tenhle výčet kritických chvil je ještě více než přijatelný.

A pak bylo plno věcí krásných až úžasných…

  1. Doslova náš let. Letěli jsme nad územím, které jsme z 80 % znali a někde opravdu důvěrně 😊
  2. Vzdušný provoz. podařilo se nám vyhnout všem velkým letištím, Zurich, Mnichov, Praha. Stálo to hodně balastu i plynu, ale například Japonci měli podle konverzace v éteru v Praze opravdu hodně problémů a stálo je to více úsilí, proto zřejmě přistáli i dříve než my.
  3. Štěstí. Měli jsme kliku na los, startovali jsme jako druzí v 19:35. Letěli jsme asi hodinu za světla a 20 min v soumraku. Doletěli jsme až za Bern a doslova se kochali úžasnými panoramaty! Jezdím do Alp od roku 1993. Viděl jsem toho dost, ale nikdy ne západ nad Alpami. To urve srdce i otrlýmu a v letadle to rozhodně není ono (omlouvám se pilotům letounů). Tohle si určitě zopakuju.
  4. Bodamské jezero! Měsíc svítil jak o život, 300 km za námi, nad námi modré šero, pod námi černo a z toho svítilo to jezero! To byl kýč jak rýč!!!! To se asi nedá popsat…
  5. Domov můj. Když jsme se blížili k naší hranici, bylo mi, jako když se vracím do ráje. Nečekal jsem to. Vzala mně tak neuvěřitelná vlna euforie a vlastenectví, že jsem byl zase naměkko. Pak nám někdo zavolal, že jsme v čele závodu. Nebylo to rozhodující, ale příjemné. Pak nám řekli z Mnichova Info přelaďte na 126,100 Praha Info. Řekl jsem rozumím, nashle a děkuji za spolupráci. Přeladil a zmačknul knoflík mikrofonu a nemohl mluvit. Po chvíli ticha jsem řekl pevným hlasem Praha Info ballon Delta Oskar Foxtrot Viktor Alfa dobré ráno. Řídící odpověděl Delta Oskar Foxtrot Viktor Alfa Praha Info. Vítejte doma. Jste první, kdo v závodu přiletěl. Když nás předal dalšímu řídícímu létání, rozloučil se kromě obvyklých frází větou Držíme vám palce, kluci. Sedlo to jak prdel na hrnec. Stejnou větou nám řekli všichni řídící od Prahy až po Ostravu. Byli úžasní! Dokonce zařídili i povolení průletu omezeným prostorem nad Krkonoši ze strany Polska, kde létali plachtaři dlouhou vlnu. Ti chlapi byli neuvěřitelní. Moc jim děkuji!!!
  6. Řízení letového provozu. Pro balonáře není obvyklé létat po trati a být v řízeném prostoru. V Praze vyletím s řízením Ruzyně a pak mně převezmou Kbely. To je celé. Letěl jsem přes Sněžku z FIR Praha do FIR Waršava, přes La Manche od Anglánů k Frantíkům. Teď jsme letěli přes 4 země a přeladili jsme za 22:30 hodin celkem 18x a Kód odpovídače 12x. Jen v Čechách za přelet trvající 6 hodin – Praha Info, Praha Radar, Praha Info, Čáslav Info, Pardubice Info, Ostrava Info.
  7. Nad ČR. Mlha nad Orlickou a Slapskou přehradou a v dálce svítící Praha. Korálky aut na dálnici na Strakonice. Série letišť Čáslav, Podbořany, Pardubice, Hradec Králové … pak nádrž Rozkoš a Náchod. Nad horami vpravo i vlevo mraky. My letěli koridorem jak dělaným pro náš let. To byl neuvěřitelný pohled.
  8. Přistání. Chtěli jsme letět až do západu slunce. Na další noc jsme už neměli balast. Původně jsme chtěli letět až dopadu slunce. Byli jsme na dobré pozici a mohli ji trochu vylepšit. Uletěli jsme asi 1030 km a doprovod byl blízko. Přesto jsme se rozhodli pro přistání už v 17 hodin, abychom balili za světla. Zase jsme měli kliku. Řídící, který věděl, že jsme Češi, nám, když jsem rušil letový plán a oznámil mu, že budeme přistávat, polsky řekl, že 4 námořní míle před námi přistál balon. Do té doby jsme mluvili anglicky, ale tohle řekl polsky. Pak jsem slyšel, že řekl jinému letadlu polsky, že mu u startovací plochy přistál balon, ať tam zaletí a zkontroluje to. Opravdu přiletěl Vivat, párkrát zakroužil a pak přijalo několik místních balonářů a polská televize. Místo kde jsme přistáli používají pro vzlet, protože tam stromy dělají větrný stín. Nám se také hodily. Letěli jsme 8m/s a to bylo moc fajn. Pomohli nám sbalit balon, uložit na letišti vozík s balonem a najít hotel. Ráno nám uvařili kafe, převzali pohledy z místa přistání s tím, že je pošlou (v neděli dopoledne pošta nefunguje), dali VIP trička místního aeroklubu. To vše jen proto, že pro Poláky má Pohár Gordona Bennetta velký význam. Vyhráli několik ročníků a jejich týmy mají velkou podporu.
  9. Rainer Hassold. Reiner je předseda Balonklubu Augsburg, který nám pronajal balon. Původně jsme měli domluvený balon od firmy Cameron Balloons. Ale z důvodu reorganizace dealerů rozhodnutí odložili a v Augsburgu reagovali hned. Výsledek byl, že firemní balon neletěl vůbec. Já žádal balon i s majstrem, ale to nebylo možné. Během tréninkových letů se Reiner, který sám pohár GB několikrát letěl, rozhodl, že se připojí k našemu týmu a pomůže nám osobně. Zaujali jsme ho svým nadšením a elánem, takže nám nejen pomohl, ale dal i hodně cenných rad, ve složitých situacích zjednal nápravu. Jeho autorita na místě byla znatelná. Děkuji Rainere. Stálo to hodně úsilí mít jej po svém boku, ale stálo to za to. On byl mezi první, kteří náš výkon ocenili. A mimo jiné nám šetrně naznačil, že jsme 2/3 krámů vezli zbytečně… No, nelze být dokonalý na první pokus.
  10. Podpora. Dostali jsme obrovskou spoustu mailů, SMS a já nevím čeho všeho. Před letem, během něj i po něm. Připadal jsem si chvíli jak Karel Gott. To nás hnalo vpřed, ale … zaplatili jsme nováčkovskou daň. Báli jsme se, že něco podceníme a měli jsme s sebou 2/3 krámů zbytečně. Rainer nám to velmi šetrně naznačil. Ale nelze být dokonalý na první pokus. Na druhou stranu „domácí publikum“ (chlapíci z ŘLP, fanoušci, čeští balonáři) nás tlačili dopředu a my fakt bojovali. Po letu jsme byli úplně vyřízení.
  11. Zkušenost. Já do Gordona Benneta uletěl nejvíc 12 hodin v kuse, v noci max 5 hodin, dálkově z Osnabrūcku za Drážďany. Alešovi ještě neoschl inkoust na piloťáku (ale byl opravdu rovnocenný partner, to on převážně balon řídil, občas komunikoval s ŘLP, jako jeho instruktor jsem na něj byl hrdý). Za poslední rok jsme toho moc nenalétali. Asi 20 hodin s plynovým balonem. Věřil jsem, že 3300 hodin celkového náletu nás zachrání. Bylo to tak. Někdo mi gratuloval k životnímu letu. Balonáři obvykle letí hodinu a uletí 10-15 km.  Jsem profesionální pilot a létám to také tak.  Na závodech 2-3. Ty hodiny se těžko sbírají. Takže 22:30 hodin a 1078,76 km je z hlediska závodu 13. místo z 21, ale náš a asi i český rekord. Poslední, pokud vím, je 500 km.

Závěrem chci poděkovat tolika lidem za radu, pomoc, podporu finanční i morální, že by se možná nevešli na Letnou a to je prostě mazec 😉

Honza
logo fousaci

 

Reklamy

BLOG: Na startu

Malé ohlédnutí za létáním, lehčím něž vzduch. Tedy jen než se rozepíšeme o těch opravdu podstatných věcech, jako je třeba létání, lehčí než vzduch…

 

“Aleši, neříká se, že padáme, ale že klesáme,” opraví mě Honza. Naše vario (přístroj, který ukazuje hodnoty klesání či stoupání) rytmicky pípá a vytváří v tom tichu atmosféru menší letecké katastrofy. Je to vlastně jako myslivost. Když máme udržet naživu naše kulturní bohatsví chráněné UNESCem, také je třeba říkat krvi barva, to dá rozum! O tom jako lovec něco vím. A tak bohatýrsky zatopím do balónu. Vyšlehnou dvoumetrové plameny a já ucítím vůni jako v plaveckém bazénu, když si fénujete hlavu pod tím obřím fénem pro skupinku prokřehlých plavců. A vário pomalu (a strachy před tou rozhodností) utichne.

“A kolik se tak v balonu normálně klesá,” ptá se mě pilot vojenského dopravního letadla, když si během letu nad nekonečnou Rusí krátíme dlouhou chvíli tlacháním po palubním intercomu. “No, tak asi metr za sekundu, ale někdy jdeme i pět. Nevím, to záleží jestli koukám na budíky nebo na kopce okolo.” Pilota v uniformě, zvyklého mít všechno přesně dané, to rozesměje. A rozesměje ho to tak hezky. Cítíte v tom špetku dobře míněné závisti. Jako když někomu vyprávíte o své ženě a jejím smyslu pro humor a on se tomu zasměje s takovým smutkem v duši, protože ta jeho žena smysl pro humor nemá, a on vám to přeje i závidí zároveň.

Zdravotní sestřička mi otírá gel z chlupaté hrudi a směje se, že mi kvůli chlupům nedrží přísavky EKG ani na prsou ani na kotnících. “Dyť vy jste úplnej vopičák!”

Paní doktorka zkušeně zkoumá křivku. “Je to dobrý.” Vzhlédnu z lůžka. “A paní doktorko, když vám sem chodí samí pilotí, řekněte mi, jací jsou ti balonáři? Jsou něčím jiní?” – “No, jiní… Víte, oni jsou to takoví bohémové. Ale to poznáte časem sám, pane Vašíčku.”

“Jo, tady to pole vedle kukuřice bude dobrý. Zůstaň tu na zemi, já si jen odskočím. Vážím, jen něco přes šedesát kilo, tak po tom klesání ještě trochu plynu odfoukni, ať neodletíš a počkej na mě. Musím si odskočit.” Můj instruktor plynového létání (vodíkový balón) je velmi klidný a pečlivý člověk. Běhá maratony a já bych chtěl mít sílu jako on. Je mu sedmasedmdesát a létá třiačtyřicet let. Nikam se nežene, klidná síla. Líbí se mu jak létám, nebo alespoň nedá najevo opak. Vždy, když mu řeknu, že zde udělám cvičné mezipřistání, řekne jen “Wunderschön!”

Zmízí v kukuřici, protože je šest ráno, vychází slunce, my jsme už hodinu ve vzduch a snídali jsme kávu s mlékem. Jen když mu oznámíme, že dnes si dáme nějaký vyšší let, tak něco ke dvěma kilometrům nadmořské výšky, řekne, “Ja, kein, problem.” Ale já cítím, že je smutný jako labrador, kterému jsem odmítl dál házet míček. Vytáhene papír a začne rutinně zaznamenávat průběh letu do formuláře. Nejvíc se smál, když jsem košem česal koruny stromů. Ve dvou kilácích je to jen pozorování inverze a poslouchání boeingů, které jdou na přistání v Mnichově. Kein Spaß, nicht wahr.

“Víte, létání s balonem, to není létání, to je vzduchoplavectví,” řeknou vám lidi, učebnice i jiné knihy. Trvá to pár let, než člověk pochopí, co to vlastně opravdu znamená. Rozhodně to není jakási fatalistická odevzdanost a ochota vložit svůj osud do spárů přírodních vlivů. Plachetnici jsme taky schopni řídit kolem světa. Létání lehčí než v zduch je nejstraší způsob, jakým se člověk pustil do oblak. Ano, můžeme v tom cítit jakousi dávku archaičnosti. Může nám na tváři vytanout úsměv, jaký v nás vyvolá jazyk knih, vydaných za dob naších prababiček. Ale víte co, ta odvaha, to, že se pouštíte do něčeho, co nevíte jak a kde přesně skončí, ta zůstala stejná. Nemáte letový plán a vaše díry ve znalosti meteorologie vám nepomůže vyřešit vztlak, motor ani padák. Je to jen na vás, na vaší zkušenosti. Člověk se prostě podívá k obloze a postaví se na start.